Začínala jsem rozborem schématu pohybu barvy (práce „Pohyb barvy" na stipendium v rakouském Hornu. 1991). Později jsem zjistila, že potřebuji lépe porozumět samostatnému setkání dvou či více světelně odlišných barevných tónů. (cyklus „Světlo barev" - studijní pobyt ve Švýcarsku, 1992. Výstava ve Scuolu pak měla název „Okolnosti"). Pro výstavu „Světlo barev" (Nová síň. 1994) jsem hledala rovnováhu v barevném vyjádření daného prostoru. Výstava „Hranice události" (Veletržní palác Národní galerie v Praze, 1999). to byla otázka iluze dvojrozměrnosti závěsného obrazu a jejího řešení v reliéfním zpracování. Obrazové rámy jsem kladla přes sebe a hledala jakýsi relativní přesah k vymezení pravoúhlým rámem. Později („Hranice události II.". Ústí nad Labem. 1999) šlo o rozvinutí pohybu v obrazech - obraz rámů a pohyb barev na obraze. Zavěsila jsem obrazy šikmo v plynulém pokračování jednoho na druhý. Při volné hře s otevřeností vnějšího prostoru a touze do něj expandovat, mě paradoxně zaujala svoboda pohybu v baně samotné. „Skoromono-chromy" (České Budějovice. 2001). to bylo téma vymezení jedno-barevnosti. Kdy je obraz jednobarevný? V téměř monochrom-ním obrazu přiznávám stopu gesta pohybu při kterém obraz vzniká.

Na dalších výstavách jsem se v menších sériích pokoušela tento gestuální moment uvést do co nejsamozřejmější náhodnosti a plynulosti pohybu. Rozjímání v soustředění na kladení sobě instalace výstavy „Rámec možnosti" v galerii Bayer& Bayer blízkých barevných tónu v jakémsi rituálním tanci volného pohybu štětce v rytmu rychlejších a pomalejších tahu. tak lze nazvat můj proces malby dnes. To vše s náznaky iluzivního světla v prostoru, někdy více či méně otevřeného. Vždy bez hranic.

V mém posledním cyklu „Rámec možností" (Galerie Bayer & Bayer, 2004) zkouším svobodu lidského gesta při práci s barvou. Možná svobodu lidského pohybu vůbec? Zajímá mě volný přechod podobných barevných tónů z obrazu na obraz. V případě opakování používám volné i sevřenější gesto. Pomocí barevného kontrastu jsem propojila odlišný charakter dvou místností a v daném vymezení jsem nacházela další osvobození. Je to stále ta samá úvaha nad relativností pojmu FORMA. (Zpracovávaní jednotlivých povrchů, řešení přechodu prostředí vnějších a vnitřních, vzniku abstraktních figur a vytváření struktur ve vzájemném vztahu.) To vše zůstává RÁMCEM MÉ VYBRANÉ MOŽNOSTI.

zajímá mě:
• moment svobody a otevřenosti
• vůle chtít být a její vymezení v mysli
• vizuální zkušenost s mikro
a makro kosmem
• co je malé a co je velké
• energie světla a energie vůbec
• relativnost času i prostoru,
iluze s tím spojené – opakování
• představy vzpomínek,
představy přítomnosti

BAREVNÉ PROŽÍVANÍ
Cítíš se
domodra
dozelena
či do růžová
na tom nezáleží
jen když čas od času
barvy v tobě
sněží

JÍDELNÍ LÍSTEK
k snídani světle zelenou posypanou suchým prachem se žlutou sodou
k obědu červeň s nakládanými azurovými proužky a přípitek do bledě modra
k večeři fialová probleskující šarlatem
zvlhčená ultramarínem
na noc smaragdová zeleň politá pařížskou modří se žlutými krůpějemi

    Když mi Kateřina Štenclová předsta-vovala pojetí své nové výstavy, tak se mi v duchu vybavila slova Johna Cage, Skladba ve slovech":
Jsem tady, a není co říct. Jestli jsou mezi vámi ti, kteří chtějí někam dojít, ať si jdou, budou-li chtít. Ticho; co ale ticho vyžaduje - abych dále mluvil. Může se to zdát protichůdné, zvláště když cituji slova hudebníka. Ale kdo zná Kateřinu Štenclovou dobře ví, jak moc její malířská tvorba úzce souvisí s tvorbou hudební skladby, jak toto "souznění smyslů" je ve středu jejího uměleckého záměru a jak se brání vyprávění děje. To vše se týká i této výstavy s názvem Skoromonochromy, která je volným uvažováním nad možnostmi a hranicemi abstraktního výrazu. Navazuje tak na výstavu ve Veletržním paláci z roku 1999 ,Hranice událostí".
    Více než o zdánlivé překračování hranic doplněné patetickým postojem, jde zde především o hru konfrontací pomyslných hraničení a daností. Viditelně kritický pohled nespočívá v úplné rezignaci vůči pravidlům, ale je spíše pokračováním potřeby se vymezit vůči dogmatům. Umělkyně hledá na základů své zkušenosti a daného osobního výrazu, jako vždy v jejím případů, novou citlivost barvy.
     Monochrom - dokonalý, virtuální prostor, uzavřený pojem, vybízí Kateřinu Štenclovou k úvaze a k technickému experimentování s touto uzavřeností a vedl ji k citlivému až příkrému narušování dané jednobarevnosti. Z odstínů, z kvality barev, z gest štětce vyzařuje vitální energie. Na co se autorka ptá? Jaké je rozpětí čisté dokonalosti? Až kam lze přijímat nekontrolo-vatelnost úmyslně volanou náhodou? Záměrem je zkoumání estetických možností.

Výběrem růmyslově, někdy až chemicky zabarvených barev nás Kateřina Štenclová provokuje k přemítání o lákadlech reklamy, tak užívaných v naší moderní či post-moderní společnosti. Tak nás přivádí dobrovolně do umělých veřejných prostor, kde barva slouží předstírání dokonalosti a krásy, která nám je nabízena pro splnění tužeb. Z těchto asociací jasně vyplývá umělecký kritický postoj. Anamnézu celého procesu tvorby z pohybu štětce v křivkách, v hutné barvě. Barva jako by se stala fyzickou a obraz se proměnil v otvor, který proniká barevnou hmotou. Systém barevných kvalit vynucený průmyslovým rozvojem je zde nahrazen paradoxně objektivně ř subjektivním systémem znaků barev, jenž je výsledkem osobní zkušenosti. Zde je možné přirovnání k léčení homeopatií.
     Malba pro Kateřinu Štenclovou není symbolickým vyjádřením, ale spíše obrazem čisté kreativity a manifestem vizuální zkušenosti v barvě i s barvou. Kateřina Štenclová rozvíjí téma barvy v cyklech, každý obraz je tak součástí celku se kterým se konfrontuje, ne však ne úkor ztráty své identity, Danost prostoru výstavy, bělost zdí, to vše předurčuje charakter tvorby i instalaci.
     V těchto všech souvislostech prohlubování meditace a v rozšiřování prostoru vizuální zkušenosti je třeba chápat podle mého názoru i paralelní výstavu FOTOBRAZY v galerii Litera. Teï už záleží jen na vás, zda přijmete pozvání na oslavu barev.

Christian Jacques
text k výstavě "Skoromonochromy"
galerie Navrátil 2002 Praha