Atelier 1994/14-15
"Síla barev Kateřiny Štenclové" (str. 4)
(Nová síň, Světlo barev, 1994)
napsala Mahulena Nešlehová

Atelier 1994/11
"Rovnováha rozdílu" (str. 5)
napsal Zdeněk Freisleben

Atelier 1998/13
Téma: "Možnosti abstrakce" (str. 5)
(Brno, Dům umění, 20.5.-14.6.1998)
napsal Jiří Valoch

Atelier 1999/8
Malba: "Dekonstrukce nebo magie" (str. 4)
(Praha, NG, Veletržní palác, Hranice události, 4.2.-25.4.1999)
napsala Jana Tichá

Atelier 2001/7
"Stereotace K. Š." (str. 4)
(České Budějovice, Dům umění, 22.2-18.3.2001)
napsal Jiří Valoch

Atelier 2002/1
"Skoromonochromy" (str. 12)
(Praha, Galerie Navrátil, 7.11-2.12.2001
Galerie Litera, 7.11-30.11.2001)
napsal Tomáš Pospiszyl

Atelier 2002/20
"Fenomenalita současnéhon abstraktního obrazu" (str. 4)
(Galerie města Blanska, 28.7. - 8.9.)
napsal Jiří Valoch

Ateliér 5/2008

Ateliér 10/2008

Ateliér 22/2004 viz 1.článek dole

Ateliér 11/2004 viz 2.článek dole

Ateliér 10/2007
"Kateřina Štenclová / Modrotikály" (str.5)
(Praha , Galerie Via Art, 17.4-18.5)
napsal Zdeněk Freisleben

Ateliér 5/2008
"Kateřina Štenclová / Obraz - obrazu - obrazem" (str.5)
(Louny, Galerie XXL, 11.2-5.3)
napsal Tomáš Pospiszyl

Ateliér 10/2008
"Color fields - Pole barev"(str.12)
(Horažďovice, zámek-Galerie Califia, 2.3-18.5)
napsala Barbara Benish

Ateliér 25-26/08
"Umění na letišti"(str.6)
(Praha, Letiště Praha, 16.9-31.12)
napsal Jiří Machalický

Ateliér 12/09
"Sympozium Smalt Art" (str.12)
(Ostrava, Vítkovice, 23.4.-31.5)

Ateliér 2010/13
"Až do konce malby" (str.4) ( Plzeň, Galerie města Plzně, 6.5.- 
27.6.) napsala Helena Musilová

Ateliér 2011/8
"Prozářené struktury" (str.5) (Praha Galerie Navrátil, 10.3.- 29.4; 
Brno, Galerie Aspekt, 22.2.-22.4.) napsal Jiří Machalický

Kateřina Štenclová (1959) představila svoje nejnovější obrazy na výstavě, kterou nazvala Rámec možnosti. Rozvíjí tak dál svůj přístup k abstraktní malbě, založený na průzkumu působivosti barev. Jestliže se dříve soustředila spíš na monochromii barevné plochy nebo efekt vzájemného sousedství kontrastních či příbuzných barevných tónů a její práce působila spíše racionálním dojmem, nyní se vydala na průzkum vztahu barvy a malířského gesta. Své výstavy vždy tato autorka pečlivě komponuje: pracuje s prostorem, v němž se výstava odehrává, a snaží se v něm vytvořit ucelenou instalaci. Nejinak tomu bylo i v Galerii Bayer & Bayer: dvě místnosti pojala jako dvě odlišná barevná prostředí: jedno laděné do teplých oranžovo-růžových tónů, druhé chladnější, zeleno-modré. Gestická malba obyčejně souvisí s většími formáty, otisk fyzické existence vyžaduje zpravidla větší plochu, než jakou potřebuje obraz, který je projekčním plátnem mentální představy.

Obrazy z cyklu Rámec možnosti mají spíše komorní formát, žádný nepřesahuje šíři gesta napřažené paže: spíše než pozůstatkem existenciálního zápolení jsou záznamem osobního dialogu autorky s barevnou substancí v měřítku 1:1. Dalo by se v tom spatřovat něco ženského, místo bojovné snahy o dominanci je tady sice energická, ale rovnoprávná komunikace. Zářivě barevné plochy se stopami plynulého či rytmického pohybu vzbuzují takřka hudební asociace, jako je radost z improvizace a fyzické ponoření do tématu. Barva může být pro Kateřinu Stenclovou spojená s čímkoli a vším – je přirozenou součástí každodenního prožívání i těch nejobyčejnějších věcí. Autorka má také ráda hudbu, hlavně jazzovou klasiku, a má živý vztah k francouzské kultuře, která je v mnoha ohledech pravým opakem naší středoevropské vážnosti a těžkomyslnosti. Radost a potěšení ze smyslové barevné lázně vyjadřuje i ve svých krátkých básních, kterými výstavu Rámec možnosti volně doprovodila. Nejvíc se mi z nich zalíbil barevný Jídelní lístek, který si dovolím na závěr ocitovat. Nechtě si chutnat, „k snídani světle zelenou posypanou suchým prachem se žlutou sodou, k obědu červeň s nakládanými azurovými proužky a přípitek do bledě modra, k večeři fialová probleskující šarlatem, zvlhčená ultramarínem, na noc smaragdová zeleň politá pařížskou modří se žlutými krůpějemi"

Jana Tichá
At. č. 22/04, strana 4

 

V Dubaji proběhlo mezinárodní umělecké sympozium, pořádané společností EMAAR, působící ve Spojených arabských emirátech. Zúčastnilo se ho 80 malířů a sochařů z 53 zemí světa. Účastníky vybíral Talal Moualla, který je známým kurátorem v oblasti Blízkého východu. Umělce vyhledával mimo jiné také na Bienále v Benátkách. Vlastní sympozium pak vedl výkonný ředitel společnosti Retail, Ibrahim AI Hashemi. Motto sympozia znělo: „Estetické koncepty determinující lidské myšlení a skutečnost". Posláním akce bylo především setkání umělců z celého světa za účelem konfrontace zkušeností a vizí v abstraktním duchu. Nejkvalitnější zde vytvořená díla budou použita jako výzdoba a doplněk vznikající nejvyšší budovy světa Burj Dubai. Tak zněly ambice a ze své zkušenosti musím říci, že se naplnily. Konfrontace s tolika rozdílnými národnostmi a temperamenty při společné práci byla bohatá.
Všichni zúčatnění malíři pracovali v jednom obrovském stanu na břehu mořského kanálu. Sochaři, kteří tvořili z kamene, měli ateliér na kraji pouště a ti umělci, kteří zpracovávali kov, vytvářeli svá díla přímo v okolních továrnách. V jejich pracích bylo možné najít stopy všech stylů. Snad jen barevnost s rytmem kompozice mohla prozradit, odkud tvůrce pochází. Východoasijské umění zaujalo svou výraznou energií s důrazem na gesto a jednoduchost, dále pak celistvostí kompozice, jež plyne z jasně přiznaného důrazu na transcendentální přístupy k myšlení. Umělci ze Střední Asie mě zaujali bohatostí pohybu ve volně působících širokých prostorových plánech. Projevy tvůrců z Blízkého východu zaujaly svým vnitřním světem a spíše strukturálním až haptickým zpracováním. Afričtí umělci mě překvapili svou koncepčností v jednoduché hravosti. V případě malby byli výrazní zemitým koloritem.

Jihoameričané nechali svá díla zářit pronikavou barevností v jednoduchosti až tanečního gesta na hranici banálnosti. Umělci Severní Ameriky kladli důraz spíše na technicky vypracovaný projev, někdy až s výrazně kontrolovaným přístupem k práci. V tomto ohledu se Západoevropané a Severoameričané musí vypořádávat s tlakem přítomnosti bohatého kulturního dědictví moderního umění. Jsou tak nuceni hledat nové cesty k znovu-uchopení dnes již ověřených uměleckých přístupů. Možná, že množství vstřebaných informací je někdy zatěžuje a brání jim ve větší spontánnosti a otevřené hře. U východních Evropanů cítím na jedné straně radost z nově objevené „svobody" a na druhé potřebu vypořádat se s pojetím díla jako „symbolu fyzického těla". Tím se někdy ve svých dílech přibližují pracím Afričanů a Jihoameričanů. Odlišnost mezi nimi však spočívá ve větší potřebě po-pisnosti (asi i vliv západní Evropy). Svůj proces sebeprožívání transponují do díla systematicky až analyticky. V tomto smyslu jsou tvůrci z Jižní Ameriky a Afriky spíše pod vlivem intuitivních až rytmických impulzů těla.
Takto jsem vnímala prostředí s velice odlišnými typy přístupů jednotlivých umělců. To bylo asi to nejvýznamnější, co jsem si ze sympozia odvezla. Prožít si proces nově vznikajících děl očima naprosto odlišných kultur. Komfort našeho pobytu byl zajištěn dokonale a pomohl nám soustředit se jen na práci. Ráda bych tímto námětem inspirovala i schopné stavební společnosti u nás. Domnívám se, že se takovéto investice vždy bohatě vrátí.

Kateřina Štenclová
At. č. 11/04, strana 9