 |
|
Atelier 1994/14-15 Atelier 1994/11 Atelier 1998/13 Atelier 1999/8 Atelier 2001/7 Atelier 2002/1 Atelier 2002/20 Ateliér 5/2008 Ateliér 10/2008 |
Ateliér 22/2004 viz 1.článek dole Ateliér 11/2004 viz 2.článek dole Ateliér 10/2007 Ateliér 5/2008 Ateliér 10/2008 Ateliér 25-26/08 Ateliér 12/09 Ateliér 2010/13 |
 |
|
Kateřina Štenclová (1959) představila svoje nejnovější obrazy na výstavě, kterou nazvala Rámec možnosti. Rozvíjí tak dál svůj přístup k abstraktní malbě, založený na průzkumu působivosti barev. Jestliže se dříve soustředila spíš na monochromii barevné plochy nebo efekt vzájemného sousedství kontrastních či příbuzných barevných tónů a její práce působila spíše racionálním dojmem, nyní se vydala na průzkum vztahu barvy a malířského gesta. Své výstavy vždy tato autorka pečlivě komponuje: pracuje s prostorem, v němž se výstava odehrává, a snaží se v něm vytvořit ucelenou instalaci. Nejinak tomu bylo i v Galerii Bayer & Bayer: dvě místnosti pojala jako dvě odlišná barevná prostředí: jedno laděné do teplých oranžovo-růžových tónů, druhé chladnější, zeleno-modré. Gestická malba obyčejně souvisí s většími formáty, otisk fyzické existence vyžaduje zpravidla větší plochu, než jakou potřebuje obraz, který je projekčním plátnem mentální představy. |
Obrazy z cyklu Rámec možnosti mají spíše komorní formát, žádný nepřesahuje šíři gesta napřažené paže: spíše než pozůstatkem existenciálního zápolení jsou záznamem osobního dialogu autorky s barevnou substancí v měřítku 1:1. Dalo by se v tom spatřovat něco ženského, místo bojovné snahy o dominanci je tady sice energická, ale rovnoprávná komunikace. Zářivě barevné plochy se stopami plynulého či rytmického pohybu vzbuzují takřka hudební asociace, jako je radost z improvizace a fyzické ponoření do tématu. Barva může být pro Kateřinu Stenclovou spojená s čímkoli a vším – je přirozenou součástí každodenního prožívání i těch nejobyčejnějších věcí. Autorka má také ráda hudbu, hlavně jazzovou klasiku, a má živý vztah k francouzské kultuře, která je v mnoha ohledech pravým opakem naší středoevropské vážnosti a těžkomyslnosti. Radost a potěšení ze smyslové barevné lázně vyjadřuje i ve svých krátkých básních, kterými výstavu Rámec možnosti volně doprovodila. Nejvíc se mi z nich zalíbil barevný Jídelní lístek, který si dovolím na závěr ocitovat. Nechtě si chutnat, „k snídani světle zelenou posypanou suchým prachem se žlutou sodou, k obědu červeň s nakládanými azurovými proužky a přípitek do bledě modra, k večeři fialová probleskující šarlatem, zvlhčená ultramarínem, na noc smaragdová zeleň politá pařížskou modří se žlutými krůpějemi" Jana Tichá
|
 |
|
 |
|
| V Dubaji proběhlo mezinárodní umělecké sympozium,
pořádané společností EMAAR, působící ve Spojených arabských emirátech.
Zúčastnilo se ho 80 malířů a sochařů z 53 zemí světa. Účastníky
vybíral Talal Moualla, který je známým kurátorem v oblasti Blízkého
východu. Umělce vyhledával mimo jiné také na Bienále v Benátkách.
Vlastní sympozium pak vedl výkonný ředitel společnosti Retail, Ibrahim
AI Hashemi. Motto sympozia znělo: „Estetické koncepty determinující
lidské myšlení a skutečnost". Posláním akce bylo především
setkání umělců z celého světa za účelem konfrontace zkušeností a
vizí v abstraktním duchu. Nejkvalitnější zde vytvořená díla budou
použita jako výzdoba a doplněk vznikající nejvyšší budovy světa
Burj Dubai. Tak zněly ambice a ze své zkušenosti musím říci, že
se naplnily. Konfrontace s tolika rozdílnými národnostmi a temperamenty
při společné práci byla bohatá. Všichni zúčatnění malíři pracovali v jednom obrovském stanu na břehu mořského kanálu. Sochaři, kteří tvořili z kamene, měli ateliér na kraji pouště a ti umělci, kteří zpracovávali kov, vytvářeli svá díla přímo v okolních továrnách. V jejich pracích bylo možné najít stopy všech stylů. Snad jen barevnost s rytmem kompozice mohla prozradit, odkud tvůrce pochází. Východoasijské umění zaujalo svou výraznou energií s důrazem na gesto a jednoduchost, dále pak celistvostí kompozice, jež plyne z jasně přiznaného důrazu na transcendentální přístupy k myšlení. Umělci ze Střední Asie mě zaujali bohatostí pohybu ve volně působících širokých prostorových plánech. Projevy tvůrců z Blízkého východu zaujaly svým vnitřním světem a spíše strukturálním až haptickým zpracováním. Afričtí umělci mě překvapili svou koncepčností v jednoduché hravosti. V případě malby byli výrazní zemitým koloritem. |
Jihoameričané nechali svá díla zářit pronikavou
barevností v jednoduchosti až tanečního gesta na hranici banálnosti.
Umělci Severní Ameriky kladli důraz spíše na technicky vypracovaný
projev, někdy až s výrazně kontrolovaným přístupem k práci.
V tomto ohledu se Západoevropané a Severoameričané musí vypořádávat
s tlakem přítomnosti bohatého kulturního dědictví moderního
umění. Jsou tak nuceni hledat nové cesty k znovu-uchopení dnes
již ověřených uměleckých přístupů. Možná, že množství vstřebaných
informací je někdy zatěžuje a brání jim ve větší spontánnosti
a otevřené hře. U východních Evropanů cítím na jedné straně
radost z nově objevené „svobody" a na druhé potřebu vypořádat
se s pojetím díla jako „symbolu fyzického těla". Tím se někdy
ve svých dílech přibližují pracím Afričanů a Jihoameričanů. Odlišnost
mezi nimi však spočívá ve větší potřebě po-pisnosti (asi i vliv
západní Evropy). Svůj proces sebeprožívání transponují do díla
systematicky až analyticky. V tomto smyslu jsou tvůrci z Jižní
Ameriky a Afriky spíše pod vlivem intuitivních až rytmických impulzů
těla. Kateřina Štenclová |
